Šikovní Dánové ještě nešlápli vedle. Pravidelně snášejí svá stříbřitá vajíčka, pravidelně je zahřívají vláhou živých vystoupení. Letos je hnízdo opět plné a přes téměř hysterické reakce na internetu, nemůže být o převlékání slušivého rock-metalového kabátu za módně vytahaný nu-metalový hacafrok ani řeči. Čili koktejl namíchaný z tradičních ingrediencí? Bezesporu, jenže přece jen drobátko jinak.

PRETTY MAIDS vždy stáli a padali s pestrou kytarovou hrou Kena Hammera a proměnlivým zpěvem Ronnieho Atkinse, vokalisty, který disponuje nejen potřebným rozsahem, ale i nezaměnitelnou barvou hlasu, umí z hrdla vykouzlit samet i drsně zachrčet. Na kvarteto soubor doplňuje spolehlivá rytmika Kenn Jackson a Michael Fast a protože sestava je už značnou dobu stabilizovaná, trochu překvapila krátká epizodka s odchodem posledně jmenovaného. „Každá voda ale nakonec steče dolů a Stázina se dostane Kubovi za ženu“, takže Michael již opět pevně třímá bubenické otěže dánské kohorty.

Původ té mánie kolem změny stylu „služtiček“ hledejme především v úvodní kompozici "Virtual Brutality". Módní vazbení, hustý riff a do stopek klávesy a zmutovaný zpěv efektem ala Cher, občas naroubovaný samplík. Pod moderní slupkou ale najdeme skvělou melodii, parádní refrén a nejpozději při zpomalení ke konci skladby vám dojde, o jak výtečnou pecku se jedná. Rozhodně vrchol alba. Jenže i další skladby se vyloženě povedly! Skutečně, zdá se že je téměř všechno na svém místě, nic zbytečně nepřebývá, nic nechybí. Samozřejmě nečekejte neslyšené, ovšem takové štychy jako dvěma dupáky hnaná dvojka "Playing God", šlapavý rock´n´roll "He Who Never Lived", až thrashově přibroušená "Face Of My Enemy" s odlehčeným sólem, halekačka "Not What You Think", poloslaďáček made in PRETTY MAIDS "Natural High", svižná a vzdušně nadýchaná "Who´s Gonna Change", hutná "Worthless", kde se klidná sloka střídá s dusným refrénem nebo citlivá balada "Enter Forevermore" patří bezesporu k tomu nejlepšímu, pod co se autorská dvojice Atkins/Hammer podepsala. Od cesty bych si odpustil snad jen nepříliš povedenou coververzi "One Way To Rock" od ex-Van Halena Sammyho Hagara.

Pomyslíme-li, že někdy na počátku devadesátých let to takhle skupina už už chtěla zabalit, vyplývá z poslechu letošního počinu jediné možné resumé - byla by to převeliká škoda! Určitě nesilnější zářez v diskografii od dob "Jump The Gun", možná dokonce "Future World" a musel bych opravdu dlouho pátrat pamětí, kdy se v rámci stylu objevila podobně silná kolekce.